„Co to jako je ten Everesting. To musí být dobrá blbárna jezdit ten samej kopec tolikrát. Dáme to na Dlouhé Stráně, to bude stačit jen 10-11x“ shodli jsme se s Dvořkou a tak to vlastně začlo.

 

Co je to Everesting.

Everesting je výzva, kdy je třeba opakováním jednoho úseku nastoupat převýšení o výšce Mt. Everestu, tedy 8848 m. Tím je řečeno téměř vše. Pak tu jsou ještě drobné detaily jako, že je třeba úsek absolvovat tam a zpět (tedy to nesmí být okruh), je třeba vždy absolvovat úsek celý (nemůžete se později rozmyslet, že vyjdete jen půlku kopce) a pauza mezi úseky může být max. dvě hodiny. Při prvním zamyšlení to vypadá na solidní blbárnu.

 

Jak jsem se o něm dověděl

Přesně to jsem si také pomyslel, když jsem o Everesting slyšel poprvé – v červenci 2019 v článku Honzy Bartase (který tedy logicky může za vše, co následuje). 20 výjezdů na Špindlerovku v jeho podání znělo opravdu jako dobrá blbárna.

„Tomu musí solidně hrabat.“ Odtušil jsem

„Asi jak má doma ty dvojčata, tak raději dělá tohle.“ Přisadil si Dvořka.

„Dáme to na Dlouhé Stráně, tam to bude stačit jen 10-11x“ shodli jsme se a tak to vlastně začlo. Já, Dvořka, kolo a Dlouhé Stráně. 10x není zas tolik. To zní jako solidní taškařice.

Při takových nějakých výjezdech ten nápad vznikal.

Jenže od nápadu k realizaci často není úplně přímá cesta. Navíc, když je něco možné udělat kdykoliv a nemá to konkrétní datum, tak to člověk pořád odsouvá. Ostatní věci datum mají. Všichni to známe. Přišel koronavirus, do realizace uplynul jen rok. Od původní myšlenky se dost změnilo. Změnila se pravidla samotného Everestingu – již není možné jezdit okruh, museli jsome upravit (zkrátit) trasu a dostali jsme se na 15 výjezdů.

Honzu přes léto trápila série zranění, proto povýšil do role supportu, fotografa, řidiče a mediálního panáka TrailRun.cz v jednom (něco jako superministr Havlíček), přidal se i Jindra Sadílek z Runsportu. Umí výborné nudle a dodávkou doveze zapalovač. V létě jsem se o téhle taškařicí zmínil Peggy Marvanové a okamžitě bylo zřejmé, že nepojedu sám.

Týden před samotnou akcí jsme to ladili (rozuměj „začali to řešit“) a přemýšleli, čím to vytuníme. Padl nápad nastoupat Everest dvakrát – teď na kole a někdy později po svých. A pak se to stalo. „Tak to dáme rovnou. Dvakrát.“ navrhnul jsem do telefonu. Okamžitě mi došlo, co jsem řekl za blbost, ale myšlenka byla na světě. Z Bartáska jsme si utahovali, že mu hrabe z dvojčat. A teď to půjdu dvakrát i bez dvojčat. No dobře, koneckonců v úterý mám taky volno. Z původního nápadu tak zůstaly jen ty Dlouhé Stráně.

Od začátku jsme měli jasno ještě v jedné věci – nahoru budeme jezdit ve všední den, protože o víkendu je tam obrovský provoz koloběžkářů. Motat se tam s těmito reinkranacemi japonských kamikaze opravdu nechceme.

Takže 18x pěšky pod lanem na sjezdovce v Koutech nad Desnou a pak hned na to 15x od spodní nádrže Dlouhých Strání na horní nádrž. To se mnou pojede i Peggy. Nebude to jedn Everesting, ale rovnou tři.

 

Everesting poprvé

Všechno domluvené, tak jsme 21. září ráno stáli v Koutech na značkách. Dorazil i Honza Maťátko, udělal nám výborné kafe, Honza mě ceremoniálně odmávnul a začal jsem polykat výškové metry. Počasí přálo, krásné babí léto, přislo mě podpořit dost lidí, někteří to avizovali, jiní se tam prostě objevili (super příjemné překvapení), takže jsem víc než polovinu výstupů měl společnost, co víc si přát?

 

Poločas rozpadu medvěda

Když jsem po 19 hodinách a 34 minutách naposled sestoupil do Koutů, byl jsem na tom dost zoufale. Klepal jsem kosu, bedra totálně přetížená a vůle bojovat na úrovni Edvarda Beneše. Nepřijet Peggy přes celou ČR nějakým šíleným ČD dobrodružstvím, tak oznámím návrat k původnímu plánu dvou samostatných akcí. Společnými silami mě ale dali dohromady, kluci mi uvařili něco teplýho, Peggy mi dala nějakou finskou mastičku na záda a já se šel zahřát a vyspat do dodávky. O dvě hodiny později (tedy asi v 7 ráno) s radostí, že konečně budu sedět na kole, jsme s Peggy začali krájet první výškové metry Dlouhých Strání.

Že tahle fotka vznikla si pamatuju jen matně.

Tuhle si nepamatuju ani matně.

Radost mi vydržela, ale bolest přišla záhy – především se ozvaly otlačeniny na nohách. Při pěší části pohoda, ale pak jsem si nohy nevysušil (blbec!) a cyklotretry vůbec nevětrají.

Nevětrají. Tak jim je třeba pomoci.

Kde jinde si sednout, než u zdroje jídla.

 

K.O. v pátém kole

Byli jsme v dobrém rozmaru, sjížděli popáté z horní nádrže, Peggy už plánovala další Everesting na Praděd (WTF!?), když v tom to přišlo. Výkop vedle cesty byl obestavěný zátarasy spojenými „mlíkama“, zvedl se vítr, fouknul Peggy volný konec mlíka do řídítek. Pád přes řídítka a bylo hotovo. Náraz do hlavy vzala helma, malíček na ruce to ale schytal. Okamžitě jsme vyrazili do šumperské nemocnice, kde jsme tento pokus také zakončili. Konečný účet tak zněl:

Já: 9000 m pěšky + 3000m na kole

Peggy: 1000m pěšky  + 3000m + 1 pád na kole

Jedno jsme věděli jasně – chceme to dotáhnout a chceme to udělat co nejdříve, počasí bude jen horší.

Cílové fotky většinu vypadají jinak.

Everesting podruhé

1. a 2. pokus dělilo jen 15 dní, podmínky nemohly být o moc jiné – ráno nás vítá klasické sudetské počasí – zima, vítr, mlha a déšť. Při prvním pokusu jsme i ve všední den potkali spoustu lidí, dnes nikoho. Mohlo to být o hodně horší – pár dní na to nasněžilo.

Taky jsem se vůbec nerozpadal, jeli jsme docela na pohodu a vyrovnaně, přesto jsme všechny pokusy nahoru jezdili rychleji než minule. Dolů jsme na mokré cestě jeli výrazně pomaleji. Mokrá cesta, mlha a tak dále. Cestou jsme vždy zchládli, důležité bylo neprofouknout a díky tomu nepromrznout.

Náš tým i celkové nastavení  zůstalo stejné – Honza ze svým neúnavným #makejvole, Jindra s výbornými nudlemi, Peggy se svým „Jupí, kopec!“ s Dlouhé Stráně se svým stoupáním. Po 20hodinách a 52 minutách, 310 km a 9300 nastoupaných metrech jsme slezli z kola.

 

 

•  

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

•  

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

•  

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

   

Výjezd na hráz spodní nádrže byl prvním výrazným bodem každého výjezdu.

Brzdi! Do kopce?

V podstatě jsme jezdili pořád v tom stejném – Tilak Vega. Jen cestou nahoru jsme to měli přes sebe jen přehozené…

Takže to na efekt pěkně vlálo.

 

Dole nám byla stejně zima, tak jsme se radši zdekovali rychle nahoru.

I když bar „Na Korbě“ byl luxusní.

Nejlepší dojezd je stejně vždycky ten poslední. Ten do cíle.

 

Hra s čísly:

(Kdo nemáte rádi čísla, matematiku ani grafy, tuhle část raději vynechte. Ušetřené  úsilí věnujte k pochopení exponenciálního růstu/poklesu.)

Níže jdou vidět tři grafy: (1) časy pěších výstupů, (2) časy seběhů a (3) časy výjezdů. Body jsou seřazeny podle toho, jak se udály v čase.

Časy pěších výstupů (segment „K Vrtulím“)

Časy seběhů (segment „Od Vrtulí“)

Časy výjezdů na Dlouhé Stráně.

 

(1) Graf pěších výstupů: Nejrychlejší pěší výstup byl pod 30 minut, naopak nejpomalejší trval přes hodinu. To je dvojnásobné zpomalení! Když bychom nevzali v potaz tři výrazně nejpomalejší výstupy, pořád je to 30 vs 45 min – zpomalení o 50 procent. To je strašně moc a násobně více oproti cyklistické části. V čem je rozdíl? Důvody tu vidím dva:

• Pěšky jsem vyrazil určitě ostřeji než na kole, takže postupné přirozené zpomalení je výraznější.
• Celková zvyšující se únava není jediný faktor. V průběhu se začaly projevovat efekty, které na začátky nepůsobily vůbec. Krom únavy dochází i ke stažení svalu, sval má menší pracovní rozsah (např. děláte kratší kroky). Dále došlo k přetížení některých svalových skupin  – především břišního a bederního svalstva. To se projevilo v posledních 6 výstupech (i sestupech). Byl jsem pak hodně ztuhlý a opatrný  (=zpomalil jsem), v několika případech jsem dělal kratší či delší pauzu cestou nahoru – právě tři nejpomalejší úseky jsou v důsledku těchto pauz.

Vezmeme-li pouze čas pohybu, tyto pauzy zmizí. Krom postupného zpomalování jsou v grafu i „schody“. To jsou právě ty okamžiky, kdy se projevil nový faktor a došlo ke skokovému zpomalení.

(2) Graf sestupů: Tady si všimněme několika skutečností.

• Nejrychlejší není první seběh, ale až ten třetí – prostě jsem si trasu zapamatoval, našel lepší stopu a zjistil, kde to můžu pustit a kde musím jít opatrně.
• Do 10. seběhu jsem celkem držel tempo, pak jsem začal vadnout, když se mi začala přetěžovat bedra.
• Procentuální zpomalení je ještě větší než cestou nahoru (a to jsem žádné zásadní pauzy nedělal). Určitě nejde o únavu, ale spíše o přetížení některých svalů a rozpad správného provedení pohybu.

(3) Graf výjezdů: Ten je ze všech nejzajímavější, protože jsou v něm jak údaje z prvního pokusu (vlevo od označeného bodu v grafu), tak z druhého pokusu (vpravo).

• 11 ze 15 výjezdů jsme jeli v rozmezí 52 až 60 minut. Vybočují první výjezd, kdy to Peggy nakopla, druhý výjezd, kdy jsme měli návštěvu a zvolnili a předposlední, kdy jsme byli dole už natolik prochladlí, že jsme nic nesnědli, ale vzali si to s sebou a zobali to po cestě. Poslední výjezd (v grafu chybí) jsme jeli opět za 56 min.

Zkrátka jsme to od začátku nijak zásadně nerubali, takže jsme tolik nezpomalovali. Prostě super den na Dlouhých Stráních. Také nedocházelo ke skokovému zpomalení jako u výstupů. Pět bodů v grafu reprezentující výjezdy v prvním pokusu jen dokresluje, jak jsem na tom byl po pěší části: Začínal jsem stejně rychle, jako jsem napodruhé končil a velice rychle vadnul.

Před druhým pokusem se mi dostal do ruky pedály s wattmetrem (tzv. Pogačarky). Mám je nově, nemám moc dat, takže se teprve budu snažit z toho vymlátit nějaké závěry. 273W v prvním výjezdu, zbytek 210 až 250W, relativně normální čísla. První poznatek je ten, že výpočet Stravy výkon podhodnocuje oproti změřenému.

Pěkně srovnané výjezdy nahoru.

 

Poznatky:

Nevhodně zvolený svah. Výběr správného kopce je zásadní. Tento kopec vypadal dobře – téměř rovná linie, 500m na 2,2 km, tedy sklon 23 procent. Tak kde byl problém? Každý rok se zde v červnu běhá nahoru závod Koutecká vertikála, ale letos vzhledem koronasituaci nic. Září není červen, trasa připomínala džungli, a v nejprudší pasáži přes pěšinu leželo několik kmenů. Prakticky jsem neviděl pod nohy, na rozbitou kamenitou pěšinu. Musel jsem jít dost pomaleji, brzdění stálo hodně sil a nakonec mě sejmulo (viz níže). Pozitivní je snad jen to, že tohle je optimální trénink na Barkley Maraton.

Na Barkley se to hodí, ale snadný svah to není.

Extrémní zátěž. Skoro 9000m nahoru (a především dolů) metrů je hodně. Udýchat to není problém, ale je to extrémní zátěž soustředěná do několika svalů. Při výstupu dostávají čočku lýtkové svaly, při sestupu stehenní (kvadricepsy). Pokud zabíráte hůlkama nebo je terén v seběhu prudký a technický, zabíráte břichem, nebo byste aspoň měli. Já se do hůlek opírám medvědí silou a v místní džungli jsem šel, hodně brzdil a kličkoval. Výsledek se dostavil – břišní svaly se přetížily a povolily, tak to místo nich převzala bedra, která se přetížila také. Jak vám odejdou/záda či břicho, je konec. Posledních několik okruhů jsem z tohoto důvodu dost trpěl, poslední okruhy šel jen silou vůle a zastavoval, abych jim dal vydechnout. Myšlenky měl všelijaké. Tady mě z toho vytáhl tým a zkušenosti.

Nejste v cíli, dokud nejste v cíli. I když půjdete opatrně, budete to chladit, nebo to vudete „mít pod kontrolou“, pořád nemáte nic jistého. Stačí jedno špatné šlápnutí, pád, kousek nepozornosti, zvrtnutí, natažení svalu nebo křeč (či libovolná kombinace) a máte po srandě. Tuto úvahu jsem rozvíjel po dokončení pěší části. Nakonec se to ukázalo o několik hodin později.

Playlist. Co vás zachrání, když s vámi zrovna nikdo nejde nahoru ani dolů? Mě zachraňuje hudba a dobrý výběr je zásadní. Vzletní Pearl Jam, punk v podobě Pixies, Neil Young ve všech podobách, Floydi a Waters na noc, Sto Zvířat na odlehčení a takhle bych mohl pokračovat. Důležité je mít velkou zásobu. Je fakt, že některých věcí se pak těžko zbavuje.

Spánek + druhá noc. Peggy se vysekala a tak jsme pokus ukončili. Tak zní krátký závěr. Je potřeba ale říci, že pokud by se tak nestalo, tak vůbec není jasné, že bychom to dali. Druhá noc se blížila a podle časů bylo jasné, že se pokus protáhne hluboko do další noci. V noci hrozí riziko usnutí, druhou noc je to riziko značné, později už je velké pořád, především ve sjezdech. Tady měl sjezd souvislých 15 min, po chvíli jel člověk 60 km/h, to smrdělo problémem. Při druhém pokusu se toto riziko neobjevilo ani náznakem.

Co dál?

Everesting je sice fajn věc, ale mě to určitě pro teď stačilo a pustím se do něčeho jiného. Co to bude? Kdo ví. Když se ale podívám jenom na ten tým, co tohle spískal, o další taškařice nebude nouze.

Pokud si toho stále někdo nevšiml, tak fotky poskytl Honza Dvořáček Trailrun.cz. Na Facebooku Trailrunu najdete i videa.